Co je mezi nebem a zemí?

Je Bůh?

Myslím, že si tuto otázku položí každý člověk alespoň jednou za svůj život. Pravdou zůstává, že každý z nás dojde k jiným závěrům.

Někdo hned vyžene tuto myšlenku ze své hlavy jako dotěrný hmyz. Má pro to pádný důvod. Bůh není vidět, takže co není vidět, tak to také logicky neexistuje.

Protikladem tohoto uvažování je neochvějná víra v Boha. Tito lidé nikdy neměli o své víře ani smítko pochybností.

A pak je, troufnu si tvrdit, největší skupina lidí. Ti mají ohledně víry v Boha stále otevřená „zadní vrátka“. Hledají, jak by nejvýstižněji pojmenovali to, co cítí. Většinou ani nepoužívají slovo Bůh. Mluví o něčem, co je mezi nebem a zemí, vyšším já, vesmírné energii…, nebo pro to „něco“ nemají ani pojmenování. A vlastně ani nepotřebují své vnitřní přesvědčení nikam zaškatulkovat.

Můj vztah k víře

Můj vztah k víře v Boha zažil během mého života několik proměn.

V dětství jsem si Boha představoval jako někoho, kdo má velikou moc, dělá zázraky a hlavně na Štědrý den nosí dárky. S přibývajícím věkem se ve mně začaly množit pochybnosti o jeho existenci.

Bylo mi divné, jak to, že dovolí, aby se pod jeho jménem vedly „svaté“ války, když má takovou moc!?

Proč jsou katastrofy, loupeže, vraždění a …, když je „všemohoucí“?

To u mne postupně vyústilo v přesvědčení, že jsem ateista.

Až v dospělosti jsem si uvědomil, že to mám jinak. Ateisté věří v neexistenci boha. Zatímco já jsem přesvědčen o tom, že Bůh je. Akorát pro mě víra v Boha neznamená chození do kostela (nebo nějaké podobné budovy). Podle mě je víra v Boha je postavena na něčem úplně jiném. Nejde o chození „někam“ za Bohem, ale o vpuštění Boha do svého srdce.

Dnes už mi přijde naprosto bezvýznamné zabývat se tím, jestli Bůh je a jak vypadá. Úplně mi stačí žít s vědomím toho, že mi Bůh dává naprostou svobodu ve všem. Dokonce i ve vztahu k němu samému. Zároveň je třeba jedním dechem dodat, že to, co dává mě, dává i všemu kolem mě. A podle toho je třeba se taky chovat. Tím myslím dodržovat „vesmírné“ zákony.

Závěr

Letos v létě jsem za svým celoživotním hledáním Boha udělal symbolickou tečku. Má podobu básničky.

Ještě před tím, než se začtete do závěrečných veršů, vrátím se k otázce v názvu tohoto článku.

Co je mezi nebem a zemí?

Myslím si, že mezi nebem a zemí jsme my, lidé.

 

 

Životní moudro

Dost dlouho jsem nechápal, proč mám Bohu

děkovat za naraženou nohu.

Teď už mám alespoň tušení,

že je život podstatně větší vzrušení.

 

Už vím, že Bůh není všemocný děda,

který hází z nebe na zem kosti od oběda.

Zjistit, kdo Bůh je,

nedalo mi dlouho pokoje.

 

Bůh je ve víře a zároveň víra není Bůh.

Bůh je ve vzduchu, ale zároveň Bůh není vzduch.

Bůh je v nás, jenže ani my nejsme Bůh.

 

Kdo je tedy Bůh?

 

To je zbytečná otázka,

protože život je jako nádherná procházka.

Na ní nás Bůh jen provází.

Boha většinou voláme, až když jsme v nesnázi.

 

Nejdřív ho chceme vidět,

když ho konečně poznáme,

tak se sami před sebou začneme,

v hloubi duše stydět.