K čemu je dobrá kniha?

Tento rok jsem dostal od své dcery k narozeninám knihu. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého. Zajímavé ale bylo to, že už když mi ji dávala, tak projevila zájem si ji také přečíst a zároveň ji zajímal i můj názor na tuto knihu. Jakmile jsem si vyslechl její dvě prosby, na které jsem souhlasně kývl hlavou, rychle jsem očima přelétl přebal knihy.

Renata Červenková / Pavel Kolář – Labyrint pohybu

Po přečtení anotace na zadní straně přebalu jsem si v duchu řekl, že by to mohla být zajímavá kniha, ale zároveň jsem byl trochu rozpačitý. Profesora Koláře sice znám z doby, kdy byl členem lékařského konzilia pana prezidenta Havla, ale netušil jsem, co mám od knihy čekat. A po pravdě řečeno mě i trochu odrazovalo dceřino nadšení.

Nakonec se ukázalo, že jsem měl zbytečné obavy. Kniha se mi moc dobře četla. Vzhledem k tomu, že je plná zajímavých myšlenek, rozhodl jsem se o ní napsat následující článek. Zároveň tím splním slib, který jsem dal dceři.

Kniha vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 2018. Jedná se o její první vydání a má 272 stran. Je psaná formou rozhovoru. Ten vedla publicistka PhDr. Renata Červenková s fyzioterapeutem Prof. PaedDr. Pavlem Kolářem, Ph.D. Paní publicistka sice hned v úvodu knihy tvrdí, že panu profesorovi mnohokrát nerozuměla, ale v průběhu celé knihy následně dokazuje šíři svého medicínského přehledu. Díky tomu jsou její otázky cílené a zcela přirozeně do knihy zapadají. Tím mají i úplní laici možnost s lehkostí nahlédnout do tak složitého oboru, jakým fyzioterapie je. Čtivost je první předností této knihy.

Kniha je rozdělená do jedenácti kapitol, které na sebe logicky navazují. Na začátku se dočteme, jak se pan profesor k fyzioterapii vůbec dostal. Pak nás postupně v souvislostech seznamuje s fungováním lidského těla. Poutavost knihy zvyšuje uvedení příkladů z jeho praxe. Na nich vysvětluje třeba vliv psychiky na bolest zad, úskalí poúrazové rehabilitace, problematiku péče o postižené děti, složitost diagnostiky i sportovní medicíny. Přes stárnutí se dostane i ke smyslu života. Kniha mi nejvíce rozšířila znalosti ve čtyřech oblastech. Ke každé z nich jsem pro tento článek vybral nějakou zajímavost.

Základ fyzioterapie

Klíčovým pojmem fyzioterapie je postura, jinými slovy schopnost těla držet v dané poloze. Na ní je postavená diagnostika i vlastní léčení. Hlavní myšlenkou je vnímání těla jako celku. To znamená, že se všechny orgány v těle vzájemně ovlivňují. Proto má postura své neodmyslitelné místo také při zjišťování vývojových vad kojenců.

„…Znamená to, že když budete mít něco se zápěstím, kolenem, ploténkou, neprojeví se to pouze v té které části těla, ale vždy v celé postuře. A opačně, opravíme-li funkci jakékoli části těla, zasáhneme tím vždy celý systém postury. Můžeme ho tím opravit, nebo narušit.“

Opodstatněnost tohoto tvrzení pan profesor dokládá také na příkladech sportovců. Dokonce i změna délky hokejky, bot nebo cyklistického sedla může způsobit sportovci veliké bolesti. Ty jim pak brání v dalším sportování. Jakmile se vrátí k původní výstroji, tak bolesti přestanou. Zajímavý je i příklad tenisty, kterému až úprava skusu čelisti pomohla odstranit dlouhotrvající bolest kolene.

Překvapilo mě, že pro posturu je velice důležitá bránice. Aniž si to uvědomujeme, tak si s její pomocí zpevňujeme tělo před jakýmkoliv pohybem.

Psychika a tělo

Fyzioterapie také staví na těsném spojení těla s psychikou. V tomto směru je pomyslným prostředníkem dýchání. Bránice je hlavním dýchacím svalem.  Dýcháme podvědomě. Při chybném dechovém stereotypu se pomocí bránice nedostatečně zpevňuje tělo a tím dochází k přetěžování páteře a vzniku následné bolesti. Naopak vlivem změny dýchání se lze podle pana profesora zbavit celé řady našich potíží. Jak tělesných, tak i psychických.

Bolest zad nám může způsobit také úzkost a deprese. Podobně nepříznivý vliv na záda mají i naše vztahové a sociální problémy. Proto je nutné před operací ploténky mimo jiné vyloučit všechna psychosociální hlediska.

Pan profesor se také v knize zmiňuje o důležitosti komunikace s pacientem. Především o vlivu placebo a nocebo efektu při sdělování diagnózy.

„…Optimistické očekávání může spoluuzdravit.“

„…Stačí špatná informace, a člověk je nemocný.“

Ještě pro dokreslení toho, jak je pro zdravého člověka velice obtížné vžít se do pocitů psychicky trpícího člověka, jsem z knihy vybral následující příběh. Jednalo se o pacienta s nedostatečně léčenou endogenní depresí. Díky ní se pokusil o sebevraždu. Po pádu z okna ochrnul. Přestože mu zbyla jen jedna funkční ruka, tak by svůj čin klidně zopakoval znovu, i kdyby věděl, jak to dopadne.

„…Když mi to povídal, usmíval se a já ho pochopil: on totiž tím úrazem ztratil depresi. Proto mu to stálo za to. Své tělesné zdraví by znovu vyměnil za bezbolestnou duši.“

Výchova versus opičí láska

Péče o postižené děti má svá specifika. Podle slov pana profesora je výchova těchto dětí pro rodiče ve své podstatě životní zkouškou. Říká, že samy děti většinou netrpí tělesně ani duševně. Pouze se vyvíjí svou vlastní rychlostí. Je třeba je důsledně vychovávat jako každé jiné dítě. Vést je v rámci jejich možností k vlastní odpovědnosti s láskou, ale bez ústupků.

Rodiče dětí postižených následkem úrazu se musí především s jejich postižením smířit. Teprve až když přijmou fakt, že jejich dítě už nikdy nebude chodit, tak mu mohou pomoci s úpravou bytu nebo nalezením odpovídajícího životního uplatnění. I tyto děti potřebují, aby se k nim rodiče chovali, jako by byly zdravé. To znamená, že pokud dospějí a zvládají základní životní potřeby, nechat je, ať se rozhodují sami. V opačném případě jim nevědomky škodí.

 „…Důležitou zásadou také je, že rodiče se musí pro své dítě obětovat, aniž by se stali jeho obětí.“

Smysl života

V průběhu celé knihy pan profesor vyjadřuje myšlenky, které mají větší přesah než čistě fyzioterapeutický. Ať se jedná o výchovu dětí, naslouchání svému tělu, pomoc druhým, péči o seniory nebo dělání něčeho, co má smysl. Svoje nejpodstatnější filosofické myšlenky shrnul v závěru knihy.

„…My totiž žijeme v nereálných představách, kdy smrt přijde, proto myšlenky na ni stále odsunujeme dozadu. Až příliš lpíme na tom, abychom byli silní, spokojení a pořád mladí. Člověk by si ale měl nastavit svůj život s vědomím toho, že tahle otázka jednou doopravdy přijde a že by ho neměla vyděsit ani zaskočit. Pokud to dokáže, nejspíš udělá určitou revizi svých aktivit. Najednou si uvědomí jiný smysl a úplně jiné hodnoty. Člověk musí neustále vést sám se sebou diskusi o smyslu života ve vztahu k jeho konci. Musí si pokládat mnoho otázek a hledat na ně odpověď už během života. Musíme umět obětovat svůj život pro druhé. Není osamělejšího člověka, než je ten, který má rád jen sám sebe. Oběť má smysl.“

Shrnutí

Komu bych knihu Labyrint pohybu doporučil?

Všem, kdo chtějí poznat, jak funguje lidské tělo v širších souvislostech, anebo se „lidsky“ vzdělat.

Po přečtení všech životních příběhů, které pan profesor v knize zmiňuje, můžete tak jako já vidět svá „trápení“ v trochu jiném světle. Kniha podle mého názoru jednoznačně motivuje. Myslím si, že si na ni vzpomenu vždy ve chvíli, když budu chtít něco vzdát předem. Pro připomenutí toho, s čím vším se dá žít. I pan profesor je toho žijícím důkazem. Svou nemoc bere jako výzvu. Místo sebe litování se vydal cestou pomoci druhým.

Ještě než se s vámi rozloučím, tak ještě odpovím na otázku, kterou jsem si položil v názvu tohoto článku.

K čemu je dobrá kniha?

Kniha je dobrá jako:

• dárek,
• zdroj zábavy,
• způsob uchování myšlenek,
• námět pro napsání článku,
• téma k rozhovoru.

 

 

Jakou zajímavou knihu jste v poslední době četli vy?

Budu rád, když mi o ní něco napíšete do komentáře pod tímto článkem.