Člověk člověku je zrcadlem

Cestování je nejčastější náplní dovolené. Tu letošní jsem trávil společně se svojí manželkou v Jeseníkách. Kromě výšlapu na Praděd jsme navštívili několik památek a přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé stráně. Na dvou prohlídkách se opakovala podobná situace, která mě inspirovala k napsání následujícího článku o lidském zrcadlení.

Při prohlídce zámku Velké Losiny se jeden pán hned po skončení výkladu v první místnosti začne s průvodkyní o něčem bavit. Jejich rozhovoru nevěnuji velikou pozornost. Všimnu si jen, že dotyčný něco o historii ví, takže si s paní průvodkyní docela dobře notuje. Potom si dál prohlížím vystavené exponáty. Jenže ne dlouho.

V každé další místnosti roste pánova potřeba mluvit. Nejhorší na tom všem je, že nepřestane ani tehdy, když průvodkyně pokračuje dál ve výkladu. Stále něco vypráví ženě a mladíkovi, se kterými na prohlídku přišel. Připadalo mi, že ani neměl moc zájem poslouchat, co průvodkyně říká.

„Prosím vás, mohl byste přestat rušit?“ řekla rozzlobeně jedna návštěvnice.

Tím zároveň i ukončila moje úvahy o dalším vývoji situace. Hned po této větě pán ztichl. Bohužel jen na chvíli.  Až do konce prohlídky měl potřebu stále něco špitat paní, se kterou na zámek přišel.

Druhý den jsme byli na prohlídce přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Prohlídka začínala v informačním sálu elektrárny. Tam nám průvodce vysvětlil, jak elektrárna funguje. Dále nás seznámil s technickými údaji elektrárny a nakonec pustil dokumentární film.

Chvíli po tom, co začal s výkladem, se ve druhém rohu místnosti ozvalo stejně hlasité „žvatlání“ batolete. V ten moment se mi vybavila včerejší příhoda ze zámku Velké Losiny.

Ještě než jsem stačil domyslet sled dalších událostí, tak si stoupne pán v řadě za mnou a rozzlobeně říká:

„ Prosím vás, promiňte, ale nemohli by s tím dítětem jít pryč?“

Pak se otočí směrem k mamince dítěte a pokračuje v monologu:

„Já jsem měl taky malý děti, ale vždycky s nima jeden z nás čekal venku!“

„Nám tady nevadí,“ zareaguje pohotově paní, která sedí vedle mě.

„Vždyť je hodnej,“ namítá i maminka „upovídaného“ kloučka, kterého zrovna chová v náručí.

Pán ještě chvíli stojí. Zřejmě čeká, jestli se někdo přidá na jeho stranu. Když všichni mlčí, tak se s pokrčením ramen posadí. Hned potom pokračuje průvodce v prezentaci a mimino v „broukání“. Po chvíli cvaknou dveře a v místnosti zní až do konce výkladu pouze průvodcův hlas.

Co jeden považuje za rušení, druhému může připadat vhodné

Podobnou příhodu každý z nás už určitě někdy zažil. Mění se jen situace, při kterých k ní dochází. Jak je na těchto dvou příkladech vidět, tak relativita existuje i v mezilidských vztazích. Co jeden považuje za rušení, druhému může připadat vhodné.

Jak je to možné?

Je to tím, že jsme všichni jedineční. Kromě otisků prstů a žebříčku hodnot máme i rozdílné normy, podle kterých žijeme. Každý děláme to, co si myslíme, že je správné. Díky tomu nám na našem jednání nepřijde vůbec nic neobvyklého.

Dá se říci, že jde o naši přirozenost.

Tím nechci relativizovat ani omlouvat chování nikoho, o kom jsem v obou příkladech psal. Chci tím upozornit na jev, kterému se říká zrcadlení.

Díky druhému člověku se můžeme poznat

I když si to mnohdy ani nepřipouštíme, tak se jeden od druhého učíme. Ať už se jedná o naše rodiče, sourozence, děti, učitele, partnery nebo kolegy v práci. Teprve až soužitím s jinými lidmi vzájemně utváříme svoji osobnost.

Díky druhému člověku také můžeme poznat, jací skutečně jsme.

Jak k takovému poznání dochází?

Postupně.

Vždy, když druhého člověka obdivujeme, nebo kritizujeme, tak se vlastně jeho prostřednictvím díváme sami na své vlastní chování. To ve své podstatě znamená, že odkládáme své „růžové brýle“. Teprve potom jsme schopni vidět všechny naše skutečné silné i slabé stránky.

Ztotožnit se se svými přednostmi je vždy mnohem příjemnější. Zato nikdo z nás není hned připravený přijmout fakt, že ten „debil“, který nás tolik štve, se vlastně chová podobně jako my. Neochoty přijmout své nedokonalosti si všimli už naši předci, kteří vymysleli přísloví, ve kterém se říká, že: „Pro pravdu se člověk nejvíc zlobí“.

Člověk člověku je zrcadlem, roznětkou i křesadlem

Po setkání s nepříjemným člověkem se nejdřív ujišťujeme, že takoví rozhodně nejsme. Zároveň nevidíme vůbec nic přínosného na tom „blbci“. Na setkání s ním reagujeme podrážděně. Může docházet i k hádkám, nebo se s dotyčným nechceme radši vidět. Teprve až když si připustíme, že jsme podobní jako on, tak jsme připraveni podívat se pravdě zpříma do očí.

Co na druhých obdivujeme, jsou i naše přednosti.

Co na druhých kritizujeme, jsou i naše slabiny.

Pokud si myslíte, že odhalením našich předností a slabin nám práce na sobě samých končí, pak vás zklamu. Právě naopak. My si akorát uvědomíme, čemu se máme dál věnovat. Až rozvíjením předností a posilováním našich slabých míst máme na nějaký čas vyhráno.

Osobní rozvoj je celoživotní záležitostí. Jakákoliv naše vlastnost i dovednost jde vždy vylepšit. Zároveň až s odstraněním jednoho slabého místa můžeme teprve potom vidět další. Samozřejmě jedině za předpokladu, že překročíme přesvědčení o své dokonalosti. Do té doby se nám naše slabiny můžou klidně i desítky let úspěšně skrývat.

Jakou roli v našem rozvoji hraje nepříjemný člověk?

Podobnou jako příjemný člověk. Okolní svět je jen zesilovačem našeho jednání. Naše sebevědomí významným způsobem ovlivňuje i naši úspěšnost v životě. Jestliže se neustále sami za něco kritizujeme, tak dříve nebo později tuto kritiku uslyšíme od svého okolí. Pokud si sami o sobě například myslíme, že jsme:

– Oškliví,

– blbí,

– malí,

– tlustí,

– nešikovní,

– nerozhodní,

– neúspěšní,

– špatní,

tak nám na tom nepřijde až zas tak nic škodlivého. Jenže když nám ta samá slova řekne někdo jiný, tak nás to přinejmenším zamrzí. V horším případě na něj slovně nebo fyzicky zaútočíme.

Nejničivější důsledky s sebou přináší přesvědčení, že jsme špatní.

To je potom logicky každý lepší než my.

Po přečtení předchozí věty možná budete namítat, že snad takhle nikdo neuvažuje. Souhlasím s vámi, že si s největší pravděpodobností nikdo neříká, že je každý lepší. Jenže ono úplně stačí myslet si třeba, že jsem špatný:

– Sourozenec,

– potomek,

– manžel,

– rodič,

– zaměstnanec.

A po nějaké době se naše podvědomí tak dokonale sžije s touto rolí, že nás vždy při setkání s těmi „lepšími“ lidmi postaví poníženě do pozoru.

V minulém článku jsem psal mimo jiné o vývoji lidské duše. Zmiňoval jsem se o její potřebě stále růst. A v této souvislosti také o tom, že když nejsme spokojeni se svou současnou situací, tak máme udělat pomyslný další krok. Jestliže nevíme, kdy a kam máme jít, tak nám v tomto rozhodování nepříjemný člověk svým způsobem pomáhá. Ať už se jedná třeba o změnu zaměstnání nebo ukončení nevyhovujícího partnerského vztahu. Pochopitelně jedině za předpokladu, že už nechceme dál trpět.

Celý výše zmiňovaný článek si můžete pro připomenutí přečíst zde >>>.

Jak vnímají nepříjemného člověka ostatní?

Vždy po setkání s nepříjemným člověkem mě napadá, jak ho vnímají jiní lidé.

Došel jsem k následujícím zjištěním.

Pro nás nepříjemný člověk většinou vadí jenom nám.

Stejné pocity mohou také zažívat ti, kteří se chovají podobně jako my. Zato pro všechny ostatní může být dotyčný milý člověk a dobrý společník.

Druzí lidé nám zrcadlí naše vlastnosti. My jim za to na oplátku poskytujeme úplně stejnou službu. Vždy na druhých vidíme jen to, co je v nás samotných. Není to o tom, že by si na nás někdo zasedl, ale o našem vztahu k sobě samému. Nepříjemný člověk nám dává možnost tento vztah přehodnotit.

Jak se chováme sami k sobě, tak jednáme s druhými a oni se potom stejným způsobem následně chovají k nám. Nepříjemný člověk nám zesiluje naši prvotní myšlenku o nás samotných. I když my sami jsme mu třeba nikdy ničím neublížili.  Setkání s ním jde potom přirovnat k léčbě vysoce účinnými kapkami, které jsou ale hodně hořké. Záleží jen na nás, jestli chceme sami sebe poznat a jak se potom zachováme.

Jaký význam má pro vás nepříjemný člověk?

Je vaším zrcadlem, roznětkou nebo křesadlem?

Líbil se vám tento článek?

Tak potom budu rád, když ho budete sdílet se svými přáteli.