Otázky jsou různé. Stejně pestrá je i nabídka kritérií pro jejich dělení. Mezi ně mimo jiné patří jednoznačnost a obtížnost. Pokud známe odpověď na sto procent, tak nás otázky mohou dokonce pobavit svou jednoduchostí. Odpovíme na ně rychle a bez zbytečně dlouhého přemýšlení. Jestliže nevíme, co máme odpovídat, nebo dostatečně nerozumíme zadání, tak z nás odpověď „leze jako z chlupaté deky“. Časem se může pro nás tento typ otázek stát zdrojem sklíčenosti, nebo dokonce strachu. Odpovědět na otázku „Jaká barva se mi líbí?“ jde poměrně snadno. Poněkud obtížnější je vysvětlit, proč se mi jedna barva líbí víc než druhá. Otázka „ Co chci? “patří do obou skupin. Za určitých okolností je triviální. Jindy je naopak obtížná.  Odpovědět na otázku „ Co chci?“ lze někdy dokonce považovat za nadlidský úkol.

„Co chci?“ je otázka, kterou klade člověk sám sobě několikrát denně po celý svůj život bez ohledu na to, jestli si její přítomnost uvědomuje, nebo ne. Vědět, co člověk chce, je jeden ze základních stavebních kamenů lidského života. Pro člověka je naprosto normální jít, sednout si nebo napít se.  Ani ho nenapadne zabývat se tím, jestli chce jít, sedět nebo pít. Udělá, co chce. Nepřemýšlí, jestli to má, nebo nemá udělat. Důvodem pro to, aby šel, je například nějaký vzdálený cíl. Sedá si třeba kvůli unaveným nohám. Pitím zahání žízeň. Ve své podstatě je pohyb těla nebo jeho částí jen prostředníkem pro uspokojení některé lidské potřeby. Člověk se zaměřuje pouze na svá přání, aniž by do podrobností rozebíral kdy, jak a kterým svalem má pohnout.

 

Pak jsou situace, kdy odpovědět na otázku „ Co chci?“ není tak snadné ani jednoznačné. Nastane váhání.  Ať už se jedná o výběr z více možností, nebo jen volbu mezi ano a ne. Při nakupování oblečení si vybíráme mezi různými odstíny své oblíbené barvy.  Jindy přemýšlíme, zda si máme věc vůbec koupit. Příště zase zvažujeme, jestli máme jít dnes do kina nebo raději do divadla. To už ani nemluvím o tom, když stojíme před rozhodnutím, které zásadně mění náš život. Mezi klíčové životní rozhodnutí patří například výběr povolání.

Přání jsou pro život velice důležitá.

Pomocí otázky „Co chci?“ zjistíme, co si přejeme, po čem toužíme, o čem sníme. Něco chtít je první krok. Druhý a také stejně důležitý krok je své touhy zrealizovat. K tomu, aby se naše přání splnila, je vždy zapotřebí vynaložit nějaké úsilí. Bez plánů není budoucnost, bez dalšího postupu pak zase není přítomnost. Jedno bez druhého nemůže existovat. Život bez snů je jen přežíváním ze dne na den. Samotné sny bez jednotlivých kroků vedoucích k jejich uskutečnění jsou jen nápady. Ty se s odstupem doby rozplynou. Nám zůstanou jen nenaplněné touhy.

My, lidé, disponujeme třemi vlastnostmi, které jsou nezbytně nutné pro splnění jakéhokoliv našeho přání. Napadá vás, které to jsou? Je to vytrvalost, poctivost a odvaha.

• Vytrvalost závisí na velikosti naší trpělivosti. Trpělivost se projevuje především v naší ochotě jít za svým snem i tehdy, když se nám zrovna nedaří. Pokud se necháme vždy hned odradit prvním neúspěchem, tak se nikdy ničeho nedočkáme. Jestliže se smíříme s tím, že se do cíle můžeme dostat i oklikou, tak jsme vždy vítězi. To znamená, že ke splnění našeho přání může dojít i podstatně později, než jsme měli původně v plánu. Nebo že k dosažení výsledku je většinou zapotřebí více pokusů než jeden. A také vědomím, že naše dovednosti vznikají postupně, většinou až po hodinách tréninku.
• Poctivost dáváme najevo především tím, že držíme slovo. Ve vztahu k sobě sama se poctivost dává najevo stejně. Poctiví sami k sobě jsme tehdy, když uděláme to, co si naplánujeme. Při plánování platí, že méně je někdy více. Ještě je třeba dodat, že neustálé odkládání uskutečnění našich plánů je stejně škodlivé, tak jako jsou škodlivé naše přehnané nároky. Naši čestnost prověříme také tehdy, když hodnotíme svoje výkony. A to pravdivými odpověďmi na následující otázky: „Co dělám pro to, abych získal to, co chci? Udělal jsem vše? Mohu ještě něco udělat?“
• Odvaha je třetí lidská vlastnost nutná pro život našich přání. Myslíte si o sobě, že jste odvážní? Jak si myslíte, že se odvaha projevuje? Odvážný je ten, kdo má kuráž udělat něco, i když předem ani neví, kdy a co mu které jeho rozhodnutí přinese. Odvaha se zakládá i na dělání něčeho, do čeho se nám vůbec nechce. Znáte ten pocit, když se vám ráno nechce vstát z vyhřáté postele? Váháte, jestli máte oslovit cizího člověka? Nevíte, jak začít činnost, kterou budete dělat prvně v životě? Naplánujete si, že někomu zavoláte, někam půjdete nebo budete něco dělat. Po čase se vám ten „báječný“ nápad rozleží v hlavě a vy chcete odložit, nebo úplně zrušit vaše původní rozhodnutí? Já osobně mám s absolvováním čehokoliv, do čeho se mi zpočátku vůbec nechtělo, tuto zkušenost. Zjistil jsem, že mnohem děsivější než vlastní činnost byla vždy jen moje představa o tom, jak to bude probíhat, jak vše dopadne.

Největší překážka v cestě za naším snem je ukryta v určitém typu myšlení. Uvedu dva klasické příklady negativních myšlenkových pochodů.

V prvním případě si něco moc přejeme, ale hned vzápětí si uděláme analýzu všeho, kvůli čemu není možné naše přání splnit.

V druhém případě si dlouho představujeme, jaké to bude, až se naše přání vyplní, co všechno se tím vyřeší. Těšíme se. Dosáhneme vysněného cíle, ale radost z úspěchu nás brzy opustí. Zjistíme první nedostatky. S každým dalším nálezem nedokonalosti nás napadají paralyzující myšlenky.

Měl jsem se rozhodnout jinak! Neměl jsem to dělat! To jsou dvě nejničivější myšlenky.

 

V průběhu života můžeme zjistit, že víme jen to, co nechceme, nevíme, co chceme.

Tím, jak se začneme kriticky dívat na náš uplynulý život, začneme stejně kriticky hodnotit i naše budoucí záměry. Nakonec stejně neuspokojivě vnímáme i naši současnou situaci. Nevidíme nic, z čeho bychom mohli mít radost. Cítíme, že to, co prožíváme, není ono. Zároveň nám chybí i sebemenší představa o tom, jak má náš život vypadat. Nechci se cítit unaveně! Nechci mít blbou náladu! Nechci jít do práce nebo z práce naštvaný! Nechci se hádat! Nechci …

Nechci, nechci, co vlastně chci? To je filozofická otázka šitá přímo na tělo. Zjištění, že nevíme, co chceme, je skličující. Vnitřní zmatek a neklid různé intenzity si vyžádá naši pozornost. A to i přes veškeré úsilí vytěsnit tento nepříjemný pocit pryč z našeho života. Čím víc je přehlížen, o to více sílí. Vede ke zjištění, že současný stav je nevyhovující a zároveň neudržitelný.  Jídlo, zábava, cigareta nebo alkohol nám přinesou vždy jen chvilkovou úlevu. Navíc se po vystřízlivění mohou ještě více zesílit naše nepříjemné pocity, od kterých jsme se chtěli původně osvobodit. S hledáním příčiny nebo viníka si také vystačíme jen chvíli. To nám pomůže maximálně subjektivně zmapovat jen minulost. Je tu stále otázka:„ Co dál?“.

Co teď? Co za chvíli? Co za týden? Co za rok? Co za … let?

Návštěva kartářky, přečtení horoskopu, použití virgule a další esoterické pomůcky – to vše nám může pomoci s odpovědí. Nevýhodou je, že navrhované řešení má většinou obecnou formulaci. Chybí konkrétní rada. Nikdy se nedozvíme, co máme udělat právě teď jako první. Nikdy nám nikdo neporadí, jak se máme rozhodnout v každé jednotlivé situaci.

Také můžeme požádat o radu jiného člověka pomocí otázky: „Co bys dělal na mém místě ty?“ Největší slabina této metody je v tom, že se pouze dozvíme, jak by se zachoval druhý člověk na našem místě. To je určitě motivující. Názor druhého má pro nás velký přínos. Ten spočívá především ve zjištění, že naše situace má řešení! Jen je zapotřebí si uvědomit, že se druhý člověk rozhoduje na základě svých zkušeností a svého žebříčku hodnot. Není v naší kůži. Neví, co prožíváme. Neví, co si myslíme. Neví, po čem toužíme.

Existuje metoda, díky které každý člověk zaručeně zjistí, co chce. Její princip je jednoduchý. Sám sebe se zeptat: „Co chci?“ a také sám sobě odpovědět. Jak se to dělá? Jsou tři způsoby, jak si otázku položit. A také tři stejné možnosti, jak si na ni odpovědět. V duchu, nahlas a písemně. Volba způsobu kladení otázky i odpovídání je libovolná. Přesto pro odpověď doporučuji zvolit písemné provedení. Hlavní přínos psané odpovědi je ve vytvoření zápisu.Můžeme se k záznamu kdykoliv vrátit. Ten jde pak upravovat a doplňovat. Jakou formu si zvolíte, záleží na vás. Důležité je, aby byly vaše poznámky pro vás i po určité době srozumitelné. Díky tomu, že si předem všechno důkladně promyslíte, získáte tím jasnou představu o tom, co chcete.

Tato metoda je dostupná každému člověku. Je minimálně finančně náročná a přesto ji použije jen někdo. Ptáte se proč? Žijeme v době, ve které lze hodně věcí koupit. Jsme zvyklí chtít vidět téměř okamžitě výsledek naší investice. Pokud se hned nedostaví, tak i to sebelepší řešení odmítneme s odůvodněním: „Na to nemám čas!“ Jenže při této metodě je zapotřebí investovat výhradně čas!

Druhým, ještě důležitějším předpokladem pro úspěšné použití tohoto postupu je míra naší schopnosti přesvědčit sám sebe k dialogu. Takový rozhovor, jak jsme si řekli v úvodu, probíhá na podvědomé úrovni u každého člověka stále. Jenže vědomé a navíc dobrovolné šťourání ve své vlastní hlavě je něco úplně jiného. Když už si uděláme trochu času, tak se vynoří další otázky. Jak se něco takového dělá? Jak poznám, že to, co si myslím, že chci, skutečně chci? Nakonec si řekneme, že víme, co chceme. Jen nevíme, jak pojmenovat to, co chceme. Proto je zbytečné se tím dál zabývat a ztrácet náš drahocenný čas. Tím začne a zároveň také skončí celá debata.

Jestli se přeci jenom rozhodnete zkoumat vlastní šedou kůru mozkovou, tak mám pro vás následující doporučení:

– Vezměte si čistý papír a tužku.

– Najděte si místo, kde se cítíte nejlépe.

– Zajistěte si úplné soukromí. (Napoprvé stačí jednu hodinu.)

– Pusťte si třeba hezkou hudbu, zapalte si svíčku, otevřete si láhev vína nebo si uvařte kávu.

Zkrátka vytvořte si pro sebe ty nejpříjemnější podmínky. Důležité je, abyste měli maximální pohodlí. Pište všechno, co vás napadne. Můžete chtít kreslit nebo jenom čárat. Dejte si jediný cíl. To, co vytvoříte, si také uschováte. Příště můžete pokračovat.

CO CHCI? Jak hodně dokáže zaměstnat lidskou mysl těchto několik písmen? Zdánlivě banální otázka, že? Už jste si ji někdy položili? Ano? A také jste si na tuto otázku i odpověděli?

Jaká je vaše odpověď?